Vzpomínání na Václava Havla

 

Původně jsem chtěl tento blog věnovat pouze tématům kolem vína, ale tomuto se nelze ubránit. Už to načasování.... SD kartu s těmito stránkami jsem dal svému evangelickému bratru Hugo Švecovi po shromáždění v kostele u Salvátora v neděli před jedenáctou, aby je pověsil na web. Dojel jsem domů a tam po obědě zjistil, že Václav Havel zemřel. I když jsem nechtěl, myšlenky na něj se stále vracely, jak už to bývá, když se stane něco důležitého.

Poprvé jsem se s jeho jménem setkal na divadelním programu hry Zahradní slavnost zřejmě z Divadla Na Zábradlí – pamatuji na obrázek otylého Josefa Libíčka. Přivezla ho domů máma, která často jezdila do Prahy a vždy se snažila dostat se na něco do divadla. Když jsem jel s ní, šli jsme do divadla oba. Takto jsem například viděl v nějakých sedmi letech Smrt obchodního cestujícího s panem Högrem v Tylově divadle (nyní Stavovské). Zahradní slavnost a další Havlovy jsem pak četl někdy kolem roku 1975. To už se v divadle nehrály, ale v divadelní sekci Městské knihovny byly stále k zapůjčení. Hry mě zajímaly, protože nebyly dlouhé (člověk je mohl přečíst za nějaké dvě hodiny)
a přitom plné myšlenek. Tehdy jsem jich četl spousty a absurdní dramata se mi líbila – Harold Pinter, Ionesco. Havel byl stejně dobrý jako oni a navíc absurdnost vycházela ze socialistických reálií.

Pak už to byla Charta 77. Její text mi zprostředkoval Jirka Černý, stejně jako dopis Husákovi a Moc bezmocných - ještě je někde musím mít rozmnožené na cyklostylu doma. Obdivoval jsem jeho sebevědomí, vtip a odvahu, když psal Husákovi, hloubku vhledu a analytické myšlení v Moci bezmocných, ale hlavně jeho odvahu, když se postavil do čela Charty a šel za své postoje do vězení.
Já jsem zdaleka tak odvážný nebyl. Komunisty jsem bytostně nesnášel, ale neměl jsem odvahu se jim postavit. Měl jsem vytyčenou hranici, za kterou jsem v žádném případě nešel – a tou byl vstup do strany. Po vystudování VŠE jsem pracoval v zahraničním obchodě a mezi mými mužskými spolužáky jsem byl jedním z mála, ne-li jediný, který lákání soudružky strany odolal. Neuměl bych se tam přetvařovat a zákonitě bych si musel přestat vážit sám sebe. A na to se mám moc rád. Asi největší odvahu jsem projevil na vojně. V litoměřických kasárnách si nás absolventy politicky prověřovali. Major z kontrašpionáže se mě ptal, jak hodnotím vstup vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Odpověděl jsem, že to byla chyba. Vyvedlo ho to z míry a prohlásil, že kdybych měl učit jeho děti, radši by je zaškrtil (asi je moc rád neměl). K mému údivu se však nic strašného nestalo a dál jsem jezdil na pracák odposlouchávat Američany a k večeru jsem využíval tamějších technických vymožeností k poslechu Svobodné Evropy (jinak byla beznadějně rušená).

Na festivalu v Lipnici v září 1988 jsem byl svědkem, když Václav Havel poprvé po mnoha letech normalizace vystoupil na veřejnosti. Festivalovou dramaturgyni dělala Jarmila Poláková, manželka Havlova tajemníka Vladimíra Hanzela a vedle výtečného výběru písničkářů a kapel zařídila i Václava Havla v hledišti a na pódiu. Pěrestrojka už byla v plném proudu, komunisti už neměli sílu všechno zakázat a Jarmila Poláková a Václav Havel nám dali další naději, že komoušové už brzy ztratí svou nadvládu.

Někdy na jaře 1989 jsem udivil své kolegy v práci, když jsem prohlásil, že presidentem po Husákovi bude Havel. V mých očích si to nikdo jiný nezasloužil jako on. To jsem ještě nechápal, že určití lidé na zásluhy kašlou.

Nejblíž jsem mu byl při sobotní demonstraci na Letné, týden po 17. listopadu. Pracoval jsem tehdy v Musicexportu a doprovázel japonskou novinářku Masako Koyama, která pro časopis Japan Music Trade psala článek o průmyslu hudebních nástrojů v Čechách. Díky ní a Jirkovi Černému u vstupních vrátek (Jirko, děkuji za všechno!) jsme se i s manželkou Evou dostali na tribunu. Ten pohled dolů na skoro milion lidí byl úžasný. A stejně tak koukat se z několika metrů na vystupující – Václava Havla, Václava Malého, Alexandra Dubčeka, Miloše Zemana, Jardu Hutku, Martu Kubišovou.... Druhý den jsme měli s kamarády před demonstrací sraz v bytě u Jirky Šimsy na Letné. Myslím, že to byl nápad Luboše Rychvalského, iniciátora Společnosti za veselejší současnost, pouštět na Letné nafukovací balónky. Psali jsme na ně různá hesla - některá rozumná (Havel na Hrad), některá méně (Komárek do vlády). Já jsem tehdy kreslil na balonky zkratku Občanského fóra OF, kde O tvořilo obličej. Když jsem ji o pár týdnů později viděl na všech nárožích, ani jsem se nezlobil, že mi někdo nápad ukradl. Dobře jsem věděl, že i já jsem si nápad vypůjčil od Johna Lennona z vnitřního přebalu dvojalba Sometime in New York City.

Už ne tak dobré vzpomínky mám na člověka, který se kolem Václava Havla několik let pohyboval a teď na něj v médiích vzpomínal – fotografa Tomkiho Němce. To bylo tak: kancelář prezidenta Havla se obrátila na Denak (dříve Amati) Kraslice, kde jsem v té době figuroval jako jeden z majitelů, s žádostí o tenor saxofon pro Billa Clintona. Potěšená fabrika saxofon darovala a ředitel Manfred Prem se zúčastnil předávání daru v jazzovém klubu Reduta. Byl také nadšeným svědkem toho, když Bill na saxofon bravurně zapreludoval. Kancelář prezidenta poslala děkovný dopis Václava Havla a fotografie Billa Clintona, jak hraje na Amati saxofon. Denak nelenil a fotografii pověsil na své čerstvé webové stránky. Pak se ovšem přihlásil o svá „práva“ Tomki Němec. Denak zažaloval a díky „odborným“ posudkům a „důvěryhodným“ svědkům přesvědčil soud, že se nejednalo o reportážní, ale umělecké fotografie. Za jejich „zneužití v obchodní sféře“ vysoudil na Denaku, který už tehdy na tom nebyl kdovíjak dobře, neuvěřitelných 700 000 Kč. Tomu říkám za dobrotu, na žebrotu!

A ještě jedna vzpomínka z profesní sféry: v rámci mého působení ve firmě Praha Music Center jsem byl iniciátorem toho, že se vydělily dvě bicí soupravy a aparáty Marshall a Vox, které se pak půjčovaly na různé akce – rockový festival v Trutnově, festival Mezi ploty, turné Plastic People of the Universe, Life After Life, různé dobročinné akce atd. Často jsme také něco půjčovali do divadla Archa. Jednou se na mě obrátila Alena Prokopová z Archy, jestli bychom nepůjčili bubny a pódiový aparát na oslavu šedesátin Václava Havla konanou v divadle. Rád jsem vyhověl a Honza Erle (nyní v T-Servisu) to zařídil. Oslava se prý nad míru vydařila a za čas došlo poděkování..... I já Vám milý pane Havle, děkuji, že jste byl.

Jiří Čáp, leden 2012